JINÉ DIMENZE

Jak se v těch všech 3D, 4D, 5D a více - vůbec vyznat?

Snad lépe pochopíme principy vícedimenzionálních alternativ časo-prostorů a jejich přispění k řešení kolizních problémů dimenzí nižších řádů.
Jak sami poznáte, potíže ani tak nevznikají definováním bodů v jednotlivých prostorech, ale vše se samozřejmě komplikuje jejich pohybem, tedy změnovou aktivitou v daném čase.
Čím nižší dimenze, tím vyšší je pravděpodobnost kolize.
Paradoxně proto i zde platí, že „Čím jsme výše, tím lépe“.

0D (nula D) je zde uveden spíše pro pořádek a nemá pro popis prostoru hlubší význam, Jedná se o bod, který se projektuje sám do sebe.Je pravda, že z jediného bodu, či atomu, který se zhroutil sám do sebe, dle moderního výkladu kosmu vše začalo Velkým třeskem.

(1D)-Každý z nás se svezl alespoň jednou za život vlakem nebo jel metrem. Někdo se vezl dokonce jednokolejkou. Jednokolejka či metro znamená to, že na přímé trati kolejí projíždí mezi dvěma stanicemi vždy jediná souprava stanoveným směrem vpřed či vzad. Nemáme možnost žádného jiného pohybu – ani do stran, natož nahoru či dolů.
Z geometrického hlediska se jedná o pohyb po přímce resp. úsečce a unikátní poloha konkrétního bodu je určena jedinou vzdáleností – např. souřadnicí X, kterou měříme od počátku osy.
Pokud bychom vyslali na jednokolejku dvě soupravy proti sobě, samozřejmě by se srazily. Řešením je dostat se zcela mimo stanovenou úsečku, česky řečeno uhnout.

Je to jako být uprostřed těsného tunelu metra a sledovat, jak se na nás souprava řítí – není kam uhnout, pouze couvat a být rychlejší. Uhnout tedy v 1D samotné nelze, to jsme již nikoliv v pohybu po přímce, ale přinejmenším ve 2D.
2D si můžeme představit jako pohyb po ploše papíru, kde je poloha jednotlivých bodů již určena dvěma souřadnicemi.

Představte si to třeba jako určení místa na rozlehlém pozemku, kde pro přesné určení polohy studny – bodu – potřebujeme znát stanovenou nulu, což je průsečík obou souřadných os a následně polohu bodu snadno určíme v ose X – šířka a v ose Y – délka. (Pozn. Tak zjistíme, že stačí změnit jedinou souřadnici a například na souřadnici X=4 a Y=5 leží úplně jiný bod než na X=4 a Y=6)

Způsob, jak si představit kolizní situaci ve 2D dimenzi, je možný mnoha způsoby, použijeme například naší historii. Pokud bychom se přenesli do druhé světové války a sledovali pohyb dvou řad vozidel nepřátelských vojsk – tanků – směrem proti sobě, je evidentní, že se řady tanků jednou musí střetnout.

Jak se opět můžeme vyhnout konfliktu a střetu vozidel je další dimenze 3D – a to je zařazení další souřadnice - výšky.
Důležitá věc je ta, že vyšší dimenze VŽDY zcela kompletně a beze zbytku obsahuje dimenzi nižší a je pro ní tedy zcela viditelná. Znamená to, že z 1D vidíme veškeré body 0D, které 1D tvoří, z 2D je vždy viditelný kompletně celý prostor 1D, který je tvořen nekonečným počtem vedle sebe položených úseček 1D, atd.

Poznámka – uvědomili jste si vůbec někdy, že naše oči v podstatě vidí plošně? Máme sice dvě oči – kamery, které jsou schopny v našem mozku vytvořit iluzi prostorového vnímání, ale teprve pohybem nás samých nebo pohybem prostředí kolem nás, vnímáme simulovaný 3D prostor – vidíme v podstatě plochu – jako 2D fotku.

Zkuste si jedno oko zakrýt a přesně odhadovat vzdálenosti - pozor ať nenabouráte.
3D si můžeme jednoduše představit, jako pevně zavěšený bod v prostoru, kde je jeho poloha určena třemi souřadnicemi XYZ, tedy délka, výška a šířka od nulového bodu, kterým je opět průsečík souřadných os.

Jako příklad si můžeme jednoduše představit zavěšenou žárovku či třeba mouchu na lustru. Je umístěna v určité konkrétní šířce místnosti, délce a výšce v místnosti.

Tento bod je opět unikátní a dvě tělesa nemohou být za běžných podmínek v tomto bodě a ve stejném čase současně. Řešením je opět dimenze vyšší, tedy 4D.Ještě než se dostaneme do 4D, trochu to celé zkomplikujeme přesnějším vysvětlením vlivu fenoménu času.

Pro jednoduchost si představíme náš popis 3D prostoru, ve kterém je umístěna moucha a ta se prozatím nepohybuje. Má přesnou polohu dle charakteristiky 3D souřadnic a není potíž jí lokalizovat a trefit plácačkou. Potíž však nastane, pokud se pohybovat začne - vzlétne.

Proč? Protože pohyb tělesa v prostoru je určen nejen třemi souřadnicemi, ale též přesným časem, který je chybějícím čtvrtým údajem či rozměrem k tomu, abychom zjistili, v jakém okamžiku moucha opisovala trajektorii svého letu.
Náš výsledek „netrefení se“ je logický důsledek předchozího tvrzení a to, že naše plácačka se nacházela v pohybu sice ve stejném čase, jako letící moucha, ovšem na zcela jiném místě nebo naopak, že se nacházela na stejném místě, jako letící moucha, ale bohužel v úplně jiném čase. Česky řečeno: „Ulétla“

Pokud bychom dokázali sladit všechny tři rozměry a k tomu ještě odhadnout přesný čas, kudy moucha poletí, máme jí na lopatkách.

Ještě pro vysvětlenou a lepší představu navážu na předchozí průlet mouchy prostorem v reálném čase a využiji analogii s teorií střetu letu mouchy s plácačkou.

Pokud by se jednalo o extra geniální „super mouchu“ a chtěla by uhnout místu střetu s plácačkou, který jsme přesně dle trajektorie letu a časového průběhu stanovili, musela by umět ovládat čas jako jednu z možností úniku před zabitím.

Čas není konstantní přímka, ale probíhá v opakujícím se cyklu jako běh planet, to věděli již staří Mayové se svým kalendářem. Časoprostor je však možné zakřivit, kde se dají za pomocí silných elektromagnetických polí vytvořit časové trhliny, díry do jiných dimenzí (časoprostorů) a dá se do nich nahlížet (looking glass techology) nebo mezi nimi dokonce procházet (stargates, jumprooms).

Z tohoto pohledu je možné s vysokou určitostí tvrdit, že skutečně nežijeme v obyčejném 3D, ale naopak ve 4D, protože čas má na průběh dějů naprosto zásadní vliv a lze jej považovat za čtvrtou souřadnici.

Co je opět důležité zmínit, je skutečnost, že ze 3D projekce prostoru můžeme spatřit celý 0D, 1D i 2D prostor – jako když vidíte z našeho pohledu nakreslený bod na papíře (0D), přímku či úsečku (1D), nebo dokonce celou plochu papíru (2D). Vrstvením jednotlivých papírů na sebe, vzniká vliv třetí dimenze 3D – a to zapojením výšky jednotlivých vrstev od plochy stolu.

Opět se raději zcela oprostíme od pojmu času (který by nám ze 4D okamžitě udělal 5D) a budeme vše vnímat čistě geometricky. Představa 4D, tedy čtyřdimenzionálního prostoru, je již poměrně komplikovaná záležitost a vychází z předchozího vysvětlení. Protože žijeme ve 3D (+ čas), jedná se bohužel prozatím o čistě teoretickou úvahu, protože běžné podmínky 4D nemáme prozatím k dispozici.

Je to jako bychom byli třeba naprosto plošné bytosti, žijící pouze na ploše papíru bez možnosti se nad něj vznést a chtěli přitom popsat výšku, kterou nemáme a ani neumíme na ploše určit – to prostě nelze.
Stejně jako na úsečce, která umí obsáhnout pouze jediný rozměr – délku – nejsme schopni určit další rozměr – šířku (a samozřejmě ani výšku).
Jedná se o systémové omezení a je to i jistá míra bezpečnosti, která dává všemu dění řád a smysl.

Dozvěděli jsme se, že z každé vyšší dimenze je možné vidět všechny dimenze předchozí.

Představte si, že jsme bytost 4D – tedy takového tvaru a stupně vnímání, která vidí všechny tři rozměry našeho prostoru 3D současně – tedy ze všech jejích stran najednou. Je to stejné, jako když vidíme celou 2D plochu papíru ze 3D, jen o symbolické „patro“ či dimenzi výše.
4D entity mají možnost vidět nekonečně mnoho našich běžných 3D prostorů, stejně jako my vidíme nekonečně vrstev symbolických papírů v prostoru. Tyto entity jsou schopny těmito našimi 3D prostory bez potíží procházet a v každém okamžiku vidí zcela jiný 3D výjev.
Pokud by navíc dokázaly jít v čase dopředu či vzad, došly by vždy na stejné místo.

Je v podstatě analogií 4D postavené opět o „patro“ výše. Naše současné chápání reality, se obávám není schopno absorbovat a pochopit o mnoho více, než právě 5D. Analogicky opět v sobě obsahuje veškeré aspekty systému 4D, který je možné spatřit ze všech stran najednou. Takto bychom mohli pokračovat dále, až kam naše představivost sahá.

Shrnutí:

Pokud si vezmeme tužku a papír, můžeme na ní vykreslit jakýkoliv objekt 0D – tedy bod, 1D - úsečku, stejně tak 2D – čtverec, obdélník, trojúhelník, kosočtverec, kruh.

Jejich chytrým projektováním můžeme bez potíží simulovat zobrazení objektů ze sféry 3D – tedy kvádru, krychle, kužele, anuloidu. Co však nelze, je rotovat s nimi na papíře za pouhé pomoci tužky a papíru samotného.

Stejné je to i se zobrazením 4D do 3D. Rozměr 4D se může rovněž zaznamenat pouze o řád níže, tedy vykreslit svůj tvar ve 3D za použitím projekce délky, šířky a výšky – podobně jako 3D zobrazení v kinech.

Toto projektování do 3D se děje skrze 4D prostor, stejně jako se analogické zakreslování na list papíru děje v prostoru třírozměrném (pokud opět zanedbáme vliv času).

Jakýkoliv 3D objekt vrhá stín, který se však objevuje již pouze jako 2D. Stejná analogie platí o 4D objektech, které se projektují jako symbolický trojrozměrný „stín“ do 3D.
Touto prostou úvahou je možné s vysokou jistotou prohlásit, že náš 3D svět, je realizací resp. projekcí 4D světa, který nás do této dimenze stvořil – podobně jako malíř ze 3D vytvoří 2D obraz nevyčíslitelné hodnoty.

Je to zcela v logické analogii, o našem popisu pádu člověka do světa hmoty, o kterém se hovoří v mnoha proroctvích.

Je možné spatřit 4D entitu v našem 3D světě?

Možná si vzpomenete na světoznámou výstavu o konzervovaných lidských tělech, kdy byla jednotlivá těla hluboce zmražena, vysušena, následně impregnována a vystavena.

Některá byla rozřezána na vrstvy a ty následně nafoceny. Podobným způsobem byl přesnými mikrořezy a focením zmapován lidský mozek.
Naše tělo má tři rozměry, existuje tedy napříč všemi třemi souřadnicemi. Pokud bychom byli pouze dvojrozměrné entity žijící pouze na ploše papíru, byly bychom schopny vidět nikoliv celou bytost, ale právě takovýto jeden 2D řez, který jsme v naší 2D soustavě schopní vidět.
Stejným způsobem je 4D entita obsažena ve všech čtyřech rozměrech daného 4D prostoru současně, takže jediné, co z ní můžeme spatřit je její projekce (řez) do našeho 3D prostoru.

Znamená to, že entity vyšších dimenzí jsou zcelaschopny se velmi dobře projektovat do našich tří rozměrů – ať již holograficky či v materializované podobě fyzicky.
Hmotný svět ani čas, pro ně nejsou potíž a pokud jsou náhodou ohroženy, stáhnou se prostě zpět do svého rozměru, jako my uhneme padajícímu jablku ze stromu...

Zdroj:Z více zdrojů-net.