Existence života ve vesmíru...

Z vědeckého hlediska, je stále neobjasněna otázka existence života ve vesmíru. Již celé generace vědců se ji snaží nejrůznějšími metodami dokázat nebo vyvrátit, zejména život inteligentní. Ve vesmíru existují prvky nutné pro vznik a vývoj organických látek. Snaží se všemožně dojít k závěru, jakým způsobem došlo k vývoji i nejjednodušších organismů (virů) a to zatím neúspěšně. Zůstává tedy stále otázkou filosofickou, astronomickou i biologickou.
Staré filosofické spisy, připouští existenci života ve vesmíru,dokonce i to, že život existuje prakticky všude. Dostává se tedy do sporu s názorem, že život na Zemi je výjimečným jevem. Tedy pravděpodobnost samovolného vzniku života je matematicky nesmírně malá. Podle výpočtu se dá poměrně jednoduše dokázat, že je téměř vyloučen náhodný vznik i nejjednodušší živé buňky, natož vývoj složitějších organismů, až po člověka. Ke vzniku i toho nejjednoduššího viru je zapotřebí aspoň 10.000 bitů informací. Mnozí proto považují existenci života za zázrak, ale příroda se řídí zákony, které zázraky nepřipouštějí.
O mnohosti života ve vesmíru učila např. Epikurejská škola, Metrodores z Lampsaku řekl, že "by bylo stejně nesmyslné mysliti, že je jen jediný obydlený svět v nekonečném prostoru, jako že by byl jen jediný klas na obilném poli…." Epikurův žák Lucretius uvádí že, " což možno věřiti, že mimo tento svět nesmírné spousty prvků jsou odsouzeny k nečinnému odpočinku? Jestliže zásady plození daly vznik životu na Zemi, je třeba přiznati, že i v ostatním prostoru prvkové hmoty zplodily nesčetné bytosti živé…."
Základní podmínka pro život je sluneční záření a proto můžeme analogicky uvažovat o vhodných podmínkách i na jiných planetách. Astronomové již tehdy dokázali změřit a vypočítat řadu základních informací o planetách Sluneční soustavy, jejich velikost, vzdálenost od Slunce, dobu oběhu i předpokládané údaje o podmínkách na planetách, nebo jejich satelitech. Mohli porovnávat jednotlivé údaje a zjistili, že podmínky na Zemi jsou pro existenci života v celé Sluneční soustavě nejlepší. Vědci však pokládají za rozhodující podmínku pro existenci života fyzikální prostředí, srovnatelné se Zemí, tedy existenci dýchatelné atmosféry, úzké rozmezí teploty, střídání cyklů dne a noci a další. Čím vyšší je forma života, tím více má nároků na životní prostředí. Zde platí mimo fyziologické předpoklady i filosofické pravidlo, že život je nejvyšším stupněm organizovanosti hmoty a přírodní procesy vždy směřují k dosažení tohoto cíle. A proč má život tolik rozmanitých podob jak v říši rostlinné, tak živočišné? Obvykle je tomu tak, že jedna forma života potřebuje ke svému přežití jiné formy, kterými se obvykle živí. Většina druhů je závislá také na svém životním prostředí a proto různá podnební pásma mají své charakteristické rostliny a živočichy. Neměnnost prostředí je zárukou stálosti forem života, změna podmínek je příčinou mutací a vývoje nových forem. Lze předpokládat, že ve srovnatelných podmínkách se vyvinou i podobné živočišné a rostlinné druhy. Pokud existuje i podobné chemické složení organických sloučenin, nutných pro existenci živých organismů, nemusí se život na jiných planetách nějak podstatně odlišovat od pozemských forem.
Vědci se také pokoušejí získat poznatky o životě ve vesmíru hledáním jakýchkoli mimozemských signálů. Po vynálezu radiového spojení byly pochopitelně hledány radiové signály. Zkoumání vesmíru radioteleskopem je dnes nejrozšířenější metodou, protože jsme schopni zachytit elektromagnetické vlny v širokém spektru frekvencí.Také naše civilizace je již nejméně sto let zdrojem vyzařování nejrůznějších signálů, které by mohly zachytit jiné civilizace. Problém je v tom, že při mezihvězdných vzdálenostech řádově stovek světelných let, musí být vyslaný signál velmi silný, což se o radiových vlnách nedá říci. Naše možnosti končí na hranicích Sluneční soustavy. I když některé sondy nesly informace o naší civilizaci, jejich zachycení nějakou jinou civilizací je při množství kosmického smetí a rozloze vesmíru teoreticky vyloučeno. Z obrovského množství planet lze usuzovat, že stejné podmínky jako na Zemi určitě existují ještě jinde ve vesmíru. I kdybychom však dokázali zachytit nějaký umělý signál, je pravděpodobné, že za tu dobu co k nám putoval, již civilizace, která ho vyslala neexistuje. To bude zřejmě i hlavní příčina toho, že se nám takový signál dosud nepodařilo zachytit. Musel by být totiž vyslán s energií srovnatelnou s výkonem Slunce.
Je-li doba trvání vesmíru nekonečná, je pravděpodobnost vzniku života jistota, bez ohledu na všechny výpočty pravděpodobnosti. Důkazem tvrzení je naše existence. Existuje-li život na Zemi, nelze vyloučit jeho existenci na jiných planetách ve vesmíru. Jelikož podmínky pro život existují v poměrně širokém rozmezí, musí existovat určitý počet planet s identickým prostředím, jako je na Zemi. Ve stejném prostředí musí platit stejná pravidla. Je-li život charakterizován látkovou výměnou s okolím, považujeme tedy celý vesmír za živý, protože neustále dochází k výměně a přeměně energií! Definujeme-li inteligentní život jako výměnu látek a energií s určitým cílem, je každý vývojový proces považován za projev inteligence. Většina jevů v přírodě probíhá cyklicky, tudíž je konečným stavem návrat k počátku. Aby mohl nastat jakýkoli vývojový proces, musí být předem dána informace řídící tento proces k určitému cíli. Je-li výsledkem zvyšování stupně organizace hmoty život a vývoj bytostí se stále vyšším obsahem informací, může být konečným stadiem vývoje úplné uspořádání všech elementů vesmíru do stabilní struktury s "úplnou" inteligencí. Platí-li zákon o zachování energie, je nutné k uspořádání jakýchkoliv elementů vynaložit energii. Růst inteligence = informace, je spojeno s úbytkem energie. Platí-li, že všechny procesy je možné obrátit, může spojením energie a informace vznikat hmota, neboť hmota je jen uspořádanou (koncentrovanou) energií.
Přes všechen vědecký pokrok však dosud nebyly získány žádné přesvědčivé důkazy o existenci života ve vesmíru.