Povídková Série: Jiné Světy

Kapitola I. - Probuzení

Když se Dan budil, jeho svaly snášely dvojnásobek pozemské gravitace s mírnými obtížemi. Vysoká gravitace v něm vzbuzovala ještě větší odpor ke vstávání, než tomu bylo na Zemi, kde nesnášel sobotní šichty, které začínali ještě před východem slunce. Když se nakonec přece jen přemohl, oblékl si svoje barevné pyžamo se vzorkem a alespoň deset minut cvičil, aby se udržel v kondici. Cvičením však vypotřeboval téměř veškerou svou energii a tak postavil na, i když ne moc kvalitní kávu, která ho poháněla většinu dne. Když začal jeho vařič modře blikat, znamenalo to, že se začala voda vařit. Vždycky si potrpěl na tyto „starožitnosti“. Stále používal staré věci tolik připomínající jeho domov na Zemi. Ze všeho nejvíc si potrpěl na svém notebooku, kde měl na disku pár starších filmů s mnohokrát dolaďovaným zvukem. Po nemalé snídani vyšel ze své ubikace a jako jeden z techniků měl na práci opravovat poničené systémy na staré americké výzkumné stanici na jednom z měsíců Jupitera na měsíci IO. Dnešní služba zahrnuje opravu několika ovládacích pultů v řídící jednotce. Vstupem do místnosti na sebe Dan strhl nechtěnou pozornost.
„Je krása vidět po ránu tvoji tvář tak blaženou a šťastnou.“ Jízlivě podotkl jeden z dalších techniků, se kterými Dan pracuje den co den, rok co rok. „Po tý době co sme tady by sis mohl odpustit ty poznámky. Dnešek neni zrovna jeden z mých nejoblíbenějších dnů.“ Druhý technik jménem Charles byl sebevědomý, nadšený a věčně pozitivní. Nadšen svým posláním opravovat zastaralou stanici někde v neznámu. „Tys tu někdy prožil oblíbenej den?“, jo, „Když sem přiletěl. Ještě nezatížen věděním co mě tu čeká. Lítal sem v oblacích jako ty doteď.“, Charles se pousmál, „Náhodou nevidíš tady ten klid, neslyšíš tady to ticho. Sem tu rozhodně radši než na Zemi, kde každej den potkáš nejmíň tisíc lidí.“
„Tak dost řečiček“, zarazil smělou konverzaci velící důstojník, který zrovna vešel. Velící byl typickým povalečem. Ošlehaný vesmírný vlk postrádající morálku a vychování, jehož správa sluneční soustavy jmenovala velitelem základny jen pro nedostatek kvalifikovaných lidí. Jeho zevnějšek působil neupraveně a stejně jako Dan nikdy nepřistoupil na všechny ty hypermoderní serepetičky. Kapitán usedl na svou mírně vyvýšenou židli ve středu řídící místnosti, kterou si sám vybavil měkkými výplněmi a několika vylepšováky. „Kolikátého je Paule?“
„Dneska je dvacátého třetího května dva tisíce třicet pět.“, Kapitán si mírně odfrkl, „Hoši mám pro Vás smutnou zprávu. Životnost této stanice je u konce a zrovna dneska ráno sem obdržel zprávu uzavřít stanici do půlky června. Od zítřka po zbytek lhůty máme volno. Naše povinnosti tady končí. Máme za úkol zaevidovat majetek správy sluneční soustavy a se zachovalým vybavením odletět na Mars. A odtamtud půjde každý svojí cestou.“
V Danových očích byla vidět jiskra naděje, že se snad dostane z tohoto šutru a vrátí se na Zemi. Znovu uvidí moře a alespoň malou část přírody, která na Zemi zůstala. Nadšením skoro ani nedýchal, protože naposledy viděl Zemi a Měsíc před pěti lety. Ihned po opravě panelu vyrazil zpátky do své ubikace, kde ze šuplíku svého stolu vytáhl svůj deník, který si pravidelně vedl od prvního dne co je tady. Na další stránku nadepsal velký nadpis „Posledních čtrnáct dní“.

Kapitola II. - Přípravy

Poslední práce prosté dny se zdály být nekonečné. Někdo trávil čas spaním, jiný pitím nebo bezmyšlenkovitým procházením se po celé základně z jednoho konce na druhý. Někdo jako Charles ale trávil svůj čas přemýšlením a meditací. Našel si odlehlou místnost v přízemí, v jednom z mnoha zásobovacích kumbálů a trávil hodiny u okna s výhledem na Jupiter. Vždycky tvrdil, že krásné výjevy mohou lidi inspirovat k neuvěřitelným činům, ale nikdy nezapomínal na počátek druhého tisíciletí. Ten dokazoval, že inspirace může lidem dodat sil pro destrukci.
Rozhlasem rozmístěným ve všech místnostech a zákoutích celé stanice se ozval starý hlas kapitána oznamující, že Země pověřila jejich stanici bedlivým hlídáním sektoru, dokud nepřeletí meteorická roj míjející měsíc. Pro všechny členy posádky to znamenalo povinnost být na svých místech. Zbývajících deset lidí, kteří se starali o sklady, techniku a místy drobné opravy vnějšího pláště odletěly před dvanácti hodinami. „Oba na můstek. Potřebuju pomoct s nějakejma pultama. Nemám tři páry rukou.“ Dan i Charles dorazili bleskem na můstek a zaujali místa, která jim kapitán přidělil. I když moc nevěděli, co a jak byl to na techniky slušný výkon. Desky zůstaly na automatiku a ostatní si dali oddech.
Jeden z pultů začal blikat červeným světlem, což označovalo přítomnost cizího objektu. Lodě, nebo meteoritu s průměrem větším než sto metrů. Kapitán se dokolíbal k pultu sám, aby se podíval, o co jde. „Hm...je to tu nanic. Magnetický pole Jupiteru ruší dost vysílání. Nechápu, jak tu někdo mohl postavit takovouhle barabiznu. Zřejmě jde o lodě. Jejich počet se pohybuje kolem čtyřiceti. Velikost je od 2A až po 6E. Vypadá to buď na pirátskou výpravu proti jedné z lodí SSS (Správa Sluneční soustavy), nebo obchodní flotilu. Každopádně řekl bych, že se nemusíme vzrušovat.....I když počkat. Radar mi hlásí tvar lodi, který nepoužívá žádná loď Správy nebo kterákoli jiná. Buď nový druh, nebo něco horšího.“
Čekali jsme na vizuální kontakt. Zdálo se, že jedna minuta ubíhá nekonečně dlouhou dobu. Neváhal jsem a popadl deník, kde sem do téměř posledního dne začal psát řádky líčící celou naší současnou situaci. „Co to píšeš?“
„Deník, když už sem tu strávil tolik času ze svýho života, chci na to mít písemnej doklad. Až přijdu před boha, chci mít důkaž, že si zasloužim místo někde vysoko a snad konečně kvalitní nahrávku rozhlasové hry Orsona Wellese Válka Světů. Prý na to hromada lidí skočila. To víš, já na tuhle starou rozhlasovou blamáž nedám dopustit.“
„Tak dost pojďte sem! Zdá se, že se ta vaše rozhlasová hra stala skutečností.“

Kapitola III. – Jupiter, Vetřelci a Radar

Jak sem tam tak stál a koukal na podivně tvarované koráby vetřelců, které odporovaly všem zavedeným zákonům fyziky, a vzhledům našich lodí upustil sem na zem svůj deník. Povrch jejich lodí byl téměř tak dokonalý, že v nekonečně prázdném černém kosmu nebyl vidět. S potížemi jsem odhalil asi deset těles z celkových čtyřiceti. Museli si myslet, že v širém vesmíru nemohou potkat civilizaci na tak nízké úrovni, že by používala radar. Naše stanice je malá, ukrytá ve skále a prakticky tak bezvýznamná, že by vetřelci s její likvidací asi nějaký ten pátek váhali, jenže my se musíme rozhodnout tady a teď co uděláme.
„Co uděláme, kapitáne? Musíme to nahlásit planetární obraně!“
„Tak prrr mladej. Nemůžeš to jen tak odkývnout. Přece jen jsme tu tři, což znamená tři a minimálně dva názory na celou věc. Musíme se dohodnout a pak asi i hlasovat. Podle mě, i kdybychom to nahlásili planetární obraně tak s jejich technikou by naši obranu na Marsu a pak i na Měsíci zničili a naše zbraně by je ani netrefili.“
„Co když přilétají s přátelskými účely? Naše planetární obrana by je akorát vyburcovala a lidstvo by bylo odsouzený ještě před tim než bychom se dozvěděli jejich původní úmysly.“ Dodal Charles.
„Jasně, přiletí si se čtyřiceti loděmi v plný, parádě a maj mít přátelský úmysly?“ Namítl jsem
„Naproti tomu pokud nezaznamenali radar nejspíš si myslí, že narazí na mnohem silnějšího nepřítele, na kterýho je čtyřicet lodí právě tak akorát.“
Do naší hádky se pustil kapitán „Hoši hoši nechte to na ostřílenym vesmírnym vlkovi. Byl sem pirátem už když ste byli na houbách.“
„No to sme to fakt svěřili tomu pravýmu.“ Prohodil sem a sedl si na podlahu.
„Poslouchej. Naše stanice je dost malá na to, aby se před nima ukryla. Stačí dodržet radiovej klid, nebejt moc hlučnej a vypnout všechno kromě podpory životních funkcí. Když to přečkáme nasedneme na transport a odletíme na nějakou kolonii na druhý straně galaxie. Popřípadě znám přístav Pirátů o kterym Správa Sluneční soustavy neví. Pokud je vetřelci zajmou nebudou moct prozradit polohu a tim pádem sme v suchu.
„Ale Mars a Země na nás závisí. Když teď odletíme dozví se o nich až když bude pozdě.“
Kapitán nedbaje poslední námitky začal mačkat různá tlačítka. Stanice se pomalu ponořovala do tmy s ubývajícím přídavkem energie. Odpojil všechny komunikační systémy a usadil se do své židle. Jeho ne zrovna štíhlá postava oddechovala.
Následujících několik hodin jsme jen čekali v tichosti. Uběhlo přesně deset hodin a my jsme stále neslyšně seděli. Náhle se začala v severním koridoru napojovat menší loď. Dovnitř vstoupilo několik vojáků v čele s jejich velitelem. Kapitán, já a Charles jsme jim šli naproti. Dělily nás už jen jedny tlusté opancéřované dveře s nápisem KARANTÉNA. Když se zlověstné písty uvolnily a vypustily páru vojáci se na nás vrhli a všechny nás odvedli na jejich mateřskou loď. Na můstku jsme byli všichni postaveni před jednoho z několika desítek admirálů, který měl i funkci soudce. S mírným neklidem sem pozoroval Kapitána a Charlese. Určitě netuší, jak se o nás flotila dozvěděla. Musel jsem ten mikrofon nechat zaplej, aby nás slyšeli aspoň z Marsu.


Kapitola IV.- Rozsudek

Admirál se po dvaceti minutách procházení papírů rozhodl vynést rozsudek. Vyzval nás, abychom přistoupili k pultu a začal hlásit.
„Technik Charles Frost. Přistupte a vyslechněte rozsudek. Vaše služby ač standardní byly oceněny. Budete přidělen na kosmickou stanici mimo Sluneční soustavu. Váš plat bude zvednut o 10 % a budete mít nárok na penzi. Ovšem je Vám nařízeno už nikdy nevstoupit na Zemi. Při pokusu dostat se na povrch Země propadne vaše penze a budete uvězněn. Po pětileté službě na stanici 3B-00 Vám bude zajištěn pobyt na Marsu až do konce vašeho života.
„Kapitán Douglas Wolf. Přistupte a vyslechněte rozsudek. Služba, kterou jste vykonal pro vaši vlast je neocenitelná. Správa Sluneční soustavy Vám nabízí velení kosmické stanice na orbitě Neptunu. Váš plat bude zvednut o polovinu a máte právo na rentu po odchodu do penze. Můžete jít
„A konečně Dan Jenkins. Pochopte, víme, že to vy jste nás upozornil, a zapnul komunikaci, abychom se dozvěděli o přilétajících lodích. Ale pokud bychom vaše vysílání zachytili včas možná bychom na vetřelce i zaútočili. Na Zemi však přistála jejich loď, která tam mířila z druhé strany sluneční soustavy. Uzavřeli s námi mír. Jejich technologie nám pomohou. Takže kdybychom Vás zachytili včas asi bychom nebyli přátelé. Sem člověk co trestá i nepřímou vinu a tak vás odsuzuji na práci v dolech na Marsu. Po dvou letech práce budete mít možnost volby odstěhovat se a dožít na jedné z vnějších kolonií. Vaší sestře bude oznámeno vaše úmrtí. Pokud se jí pokusíte kontaktovat budete uvězněn. Odveďte ho a dohlédněte na jeho transport na Mars.
KONEC

Trochu přeskakuješ děj a nehledíš příliš na osobní pocity. Jinak dobré. Zkus ale více vytvářet atmosféru.

Díky. Věděl sem, že to chce vylepšit

Pak to nabere trochu rychlejší spád, ale jinak pěkný

Další díl bude v PDF i s obrázky

No, ten rozsudek postrádá jistou logiku, a to zcela. Pak je pravda, že musíš vylepšit osobní pocity postav a nepřeskakovat tolik ten děj. Možná rozepsat víc okolí a postavy by neuškodilo. Když na tom zapracuješ bude to dobrý

Už mám námět na další příběh a začínám dělat obrázky pro příběh. Příběh napíšu příští víkend. Rád bych začal už dneska, ale musim našprtat matiku

Tak kdy bude další díl ?

Dejme tomu koncem října

už se těšim

Druhej díl se jmenuje "Temné Dálky"

Spoiler: